Taoista.cz ≡︎

PROČ MALUJU

9. února 2020

V článku o malování na čínský způsob jsem čtenáře krátce seznámil s úplnými základy tohoto stylu. Tentokrát napíšu něco o tom, proč jsem vlastně začal malovat.


Mě osobně činnost (jakákoliv) přináší nefalšovanou radost až od okamžiku, kdy už zvládám techniku a můžu se tak soustředit na “to podstatné”. Vzpomínám si, že jako malé dítě jsem nesnášel boty s tkaničkami, neboť jsem nebyl schopen si je sám zavázat. Jakmile jsem se to ale naučil, byla pak pro mě radost dělat si na botách mašličky. Dokud jsem se nenaučil hrát na hudební nástroj, a neměl tak možnost věrně vyluzovat melodie, ani jsem si tu hru náležitě neužíval. Vypozoroval jsem tedy ve svém životě, že většinou to, co neumím, mě vůbec nebaví, dokud se to při správné motivaci nenaučím.

Jízda na kole, plavání nebo matematika - není v tom vlastně žádný rozdíl…

Vraťme se však k malování. Potřeba čmárat obřadně po papíře přišla jaksi sama od sebe. Když člověk čte staré taoistické spisy, nachází tam všelijaké odkazy a doporučení, aby pěstoval (třeba výtvarné) umění:

„Propadnout jakékoli liché náruživosti znamená marnit život,“ pokračoval stařec, „proto i ti nejznamenitější vzdělanci hledali jiná uspokojení, uspokojení ve hře na loutnu, v kaligrafii, v kreslení a v malování místo toho, aby hověli pochybným choutkám.“

Zdroj: Oldřich Král - Stopy tuše (čínské malířské texty)

Napadlo mě, že to taky zkusím. Co na tom ti taoisti mají? No, vskutku, když se tak rozhlížím kolem sebe, taktéž hodně lidí ne-taoistů, co se zajímá “o duchovno”, zároveň nějakou tu formu umění provozuje. Nejčastěji básně, pak malování. Pouhý zlomek lidí v mých kruzích se věnuje hudbě. Já jsem si nakonec vybral malování, neboť mě nejvíce oslovilo.

Abychom se mohli malbou umělecky vyjádřit, je nezbytné si nejdříve osvojit alespoň základní techniku. Je to podobné jako v každém jiném uměleckém oboru. Zvládnutá technika se stává předpokladem pozdějšího případného mistrovství. Protože mistrem se člověk nestane “přes noc”, je důležité poctivě trénovat. Talent bývá dost často přeceňován a kdo se na něj výhradně spoléhá, ten to zpravidla daleko nedotáhne. Otázkou je, nakolik to chce taoista někam dotáhnout?

Sehnat potřebné vybavení pro tradiční čínskou tušovou malbu dnes jistě není problém. Mě ale neláká podobné věci kupovat, proto jsem si vyrobil paletu na barvy z odpadového dřeva (přebroušený a nalakovaný smrkový hranolek se slepými dírami různých průměrů); pečetítko mám vlastnoručně vyřezávané z obyčejné mazací gumy (ovšem přilepené ke kousku jasanového hranolku). Jako kalíšky posloužily keramické podmisky od květináčů na sukulenty. Těžítko tvoří zubem času zaoblený křemenáč, nalezený náhodou při procházce… Lahvičku na čistou vodu jsem vzal skleněnou, co zbyla po osvěžovači vzduchu na WC, atd. Dle mého soudu trošičku neuváženě jsem investoval do “čínských mincí štěstí”, ve snaze jimi intarzovat výše zmíněnou paletu. Tyto mince nakonec skončily na stužce, omotané kolem nádobky na čistou vodu. Jediným vážným problémem tak byly štětce. Po několika neúspěšných pokusech se syntetickými štětci dávám přednost těm přírodním (poník a jezevec). Sice to nejsou originální čínské štětce, ale protože jsou “made in PRC”, tak jsem se jejich použitím, doufám, čínskému stylu příliš nevzdálil…

Maluju

No ovšem, čínský styl. Proč zrovna ten? Protože se nejlépe hodí pro mou taoistickou praxi! Ať se podíváte na jakýkoliv (autentický) obraz v čínském stylu, dýchne na vás tao. A co teprve při jeho tvorbě? To už se můžete do tao rovnou ponořit. Zkuste se jen na malou chvíli zabývat technikou - jak držet štětec, jak jej namáčet střídavě do barvy a vody, abyste dovedli získat požadovaný odstín šedé. Naučte se těch několik základních pohybů štětcem, vyzkoušejte různé podkladové materiály - a potom už se jenom bavte objevováním skrytých taoistických pravd tím, jak sami malujete.

Vždyť na počátku není nic, jenom čistý papír (Pu - neopracovaný kus něčeho). Pak se na něm rozpije pár kaněk - a už můžu tvořit květiny, ptáky, hmyz nebo krajinu. Věrný základní myšlence tohoto stylu, neusiluji o faktické ilustrace.

Ani si nechci hrát “na číňany” - jejich autentická tvorba je natolik originální, že ji nelze vůbec napodobit. Z respektu k nim (mistrům čínské tušové malby) tvořím tedy něco docela jiného. Snažím se čínskou tušovou malbou jen inspirovat a ve své tvorbě zachytit niternou podstatu toho, co maluji - impresi, tj. dojem. A právě během malování (už se zvládnutou základní technikou) u mě často dochází k náhlým zábleskům porozumění taoistické nauce. Těžko se to popisuje… Při práci na malbě se mi totiž mnohdy vybavují (někdy i humorné) příběhy ze spisů staročínských filozofů. Jejich postřehy lze beze zbytku aplikovat nejen do výtvarného díla samotného, ale jeho prostřednictvím i do života. Těch příkladů je bezpočet (stačí si nějaké ty spisy přečíst, a pak se nad nimi při malování zamyslet).

Už tedy chápu, proč je malování na čínský způsob mezi taoisty tak oblíbené. Když chce totiž člověk tímto stylem něco namalovat, musí dbát na volnost každého tahu, ale přitom držet štětec (pevně) naučeným způsobem... Nejen, že to je meditace a skvělé cvičení zároveň. Ono se při té malbě lépe osvojuje taoistické učení jako takové! Takže malování na čínský způsob vlastně pomáhá člověku pěstovat život v souladu s tao. Proto se malování stalo součástí mé vnitřní kultivace. Má pro mě větší užitek (z hlediska poznání tao) než samotná meditace nebo čchi-kung.

Jít zpět...
Copyleft 2019 -